…je to tady! Máme BRONZ ze štafety!!!...

Již „štafetové“ ráno se neslo v dobrém duchu, sám jsem u sebe necítil žádnou nervozitu, ale měl jsem pocit, že by mi mohlo aktuální počasí ( nárazové husté sněžení) a teplota nedaleko 0°C sedět a že bych mohl předvést dobrý výkon na mém 2.úseku štafety. Ale při rozjíždění jsem se cítil takový unavený, takže jsem vše hodil za hlavu a řekl jsem si, že uvidím až během samotného závodu a do té doby to nechám být :-). Martin Jakš rozjel solidně štafetu a předával mi ji ve druhé skupině asi 20-25´´ na vedoucí skupinu, což sice nebylo v kontaktu, ale ani výrazný problém, jelikož jsem si věřil, že pokud budu mít dobré lyže (viděl jsem, že to Martinovi na 1.úseku jelo výborně, tak jsem doufal, že i u mě to nebude jinak) tak bych to při mých dosavadních výsledcích na OH mohl dojet. V prvním okruhu (3,3km) jsem využil Kanaďana Harveye, který byl „hnán“ domácími fanoušky a bylo vidět, že se snaží vedoucí skupinu stahovat a sám jsem za ním šetřil síly. Po prvním kole jsme se k čelu přiblížili o pár vteřin a věděl jsem, že teď přichází ta správná chvíle dojet čelo závodu a pokud možno setřást závodníky kolem mne. Správná chvíle proto, protože jsem byl 100% přesvědčen, že nejpozději v následujícím (posledním) okruhu už vedoucí skupina bude sprintovat s cílem roztrhat se na jednotlivé závodníky. Ani ne během 2km jsem ztrátu 19´´ vymazal a dojel vedoucí skupinu, ve které jel Švéd Olsson, Francouz Vittoz, Němec Teichman, Nor Hjelmeset a možná ještě jeden, teď již nevím přesně :-).  Každou chvíli jsem očekával stupňování tempa, ale doufal jsem, jelikož mi po té stíhačce nebylo úplně nejlépe, že ještě chvilku s tím zrychlením vydrží a já si trošku orazím. Ale již po průjezdu stadionem se skupina začala natahovat, takže jsem se snažil dostat více dopředu, protože bylo vidět, že Hjelmeset již přestává stíhat a nechtěl jsem riskovat, že mě díky tomu odstaví ze skupiny, což by se húře sjíždělo. Ani jsme se dlouho nenadáli a již jsme měli asi 10 metrů náskok i před Teichmanem a i ten postupně narůstal.  Asi 1,5km před cílem jsem včas nezachytil nástup Olssona a jelikož jsem se nemohl dostat přes Vittoze, tak jsem i delší sjezd absolvoval za ním, ale již při nájezdu do cílového kopce jsem zvolil druhou stopu a začal sprintovat za Olssonem. Lehce jsem ho stáhl, ale již se mi ho nepodařilo dojet, takže jsem Magimu na 3.úseku předával s malinkou ztrátou na Švédy a těsně před Francouzi. Němci i Norové dorazili na předávku asi 30´´ po nás, což byla výborná pozice pro bruslařské úseky a i když to normálně nedělám, tak musím říci, že se mi dnes štafeta moooc  podařila :-) a doufal jsem, že se s tím Magi dobře popasuje. Pak již mě čekala kontrola lyží (zda jsem si je během závodu nevyměnil), převlečení a MIX zona, kde jsem odpovídal na spoustu novinářských dotazů a po očku sledoval jak si Magi vede. A vedl si náramně :-). Takže za svůj úsek neztratil nic a i do 4.úseku vybíhala naše štafeta (nyní Kukín) na čele se Švédy a Francouzi s asi 30´´ náskokem před další štafetou. V tu chvíli jsem již mohl běžet k trati hnát Kukína co nejrychleji do cíle a už jsem začínal věřit, že je medaile reálná. Byly to nervy do posledních metrů a i když Hellner nakonec poodjel, tak Kukín slušně válčil a poradil si i s nepříjemností, že je dojel Northug a v napínavém dojezdu si pohlídal Francouze Joiniera a potvrdil předchozí výborné 3 úseky a dojel pro bronzovou medaili. Prostě sen :-). Hned jak Kukín přejel cílovou čáru, tak vypuklo obrovské nadšení a hned jsme si s Magim padli kolem krku, pak hned běželi za Kukínem, který ještě ležel v cílovém prostoru, za chvíli přiběhl ještě Jakšík a bylo hodně veselo. Pak klasický kolotoč s vyhlášením, což jsme často (čekání na ceremonii) narušovali neustálým odbíháním za servisem, který k nám nemohl a různě si sdělovali radost, servis jako tradičně po úspěchu zazpíval tradiční : „ 1, 2, 3, 4, 5, porazíme celý svět …… – nyní asi tak pro půl stadionu :-) a bylo vidět, že všichni jsou na vrcholu blaha. Až při vyhlašování jsme se dozvěděli, že to je již 22 let od nejlepší české mužské štafety na OH, která taktéž získala v Calgary 88 bronz. Prostě paráda a nestydím se přiznat, že jsem chvíli po dojezdu bulel jako malej kluk…protože mi najednou vyplula ta dlouhá cesta, kterou jsme ušli, to množství porážek nebo i dobrých štafet, které skončili třeba na jednom jediném úseku, spoustu problémů se zabezpečením základních tréninkových podmínek a zejména ten strašný krach štafety loni na MS v Liberci….bylo toho tolik, že to prostě nešlo držet, tak jsem si prostě zabulel, ale bylo to radostí :-).  A musím přiznat, že i když jsem toho dosáhl ve sportu, myslím, hodně, na stupních jsem stál dostkrát, tak tohle bylo mnohem lepší než celkové vítězství v SP, víc než stříbro z Turína 2006….prostě ty pocity, když stojíte všichni čtyři na stupních a vidíte to všechno kolem a jak radostí „ječí“ celý servis….prostě pohádka. 

Ale ještě mě čeká závěrečný závod na 50km klasicky, který je na programu v neděli, takže hned po štafetě mě čekal druhý den jen krátký trénink, samozřejmě znovu focení pro lyžařské firmy, dnes kromě rozhovoru pro ČT bylo volno, zítra jen kratší trénink a v neděli jdu opět do toho :-). Bude dost záležet na počasí, takže doufám, že se nějak rozumně vyvrbí, já osobně se cítím dobře a i když si uvědomuji, že je padesátka velmi zrádný závod, tak se na ni hodně těším. Doufám, že i Vy a že mě, alespoň prostřednictvím televizních obrazovek poženete do cíle :-). Držte mi palce a samozřejmě i zbytku českého týmu!

                                                                                                                    Lukáš